Noc je čím dál tím temnější, stejně jako tvé myšlenky. Hrůza z toho, co leží před tebou, se plíživě vykradla ze stínů a drapla tě za srdce. To buší rychleji a rychleji a tvá šance na usnutí se vypařila spolu s posledním klidným výdechem. Převaluješ se po posteli v hodině mezi psem a vlkem a s nadějí vyhlížíš první ranní paprsky, které tě z téhle noční můry vyvedou do světla. Jak z ní vybloudit ještě v tu noc? Mám na to takový malý trik.
Malá poznámka. K doladění pořádný atmošky při čtení článku si pusťte tuhle legendární pecku od Faithless. Insomnia...
Nemusíte ale zrovna trpět insomnií, abyste tyhle stavy občas nezažili. Starosti a stres se občas nakupí snad každému a obzvlášt v noci v našich představách dorůstají obludných rozměrů. Unavený mozek odmítá zastavit produkci katastrofických scénářů a tělo na to reaguje vzrůstajícím napětím, které dobrému spánku opravdu nepřispívá. Mně se to stává párkrát do měsíce, často v nocích před úplňkem, kdy se obecně lidem hůř spí. Dlouho jsem s tím neuměla bojovat, asi pět let zpátky mi trochu začala pomáhat jóga a hluboké dýchání, ale až před půl rokem jsem na tenhle panický noční běs vyzrála. Vybudovala jsem si vlastní relaxační areál. Tam odejdu vždycky, když mě zaplaví nezvládnutelná vlna úzkosti a stresu. A kolik mě to stálo? Trochu snění. Tahle zenová oáza totiž stojí uvnitř mé hlavy.
Nevím, proč jsem si na to nevzpomněla už dávno, protože tuhle uvolňující metodu znám v podstatě odmala. Naučili mě ji kdysi naši, kteří v 90. letech navštívili pár seberozvojových seminářů Modré alfy. Co si pamatuju, hodně se tam pracovalo s vizualizacemi, zvládáním emocí, afirmacemi a poznáváním vlastní psychiky. Do zkoumání odbornosti tohoto přístupu se rozhodně pouštět nehodlám, navíc to do mě rodiče nikterak netlačili. Ale jedna z metod mi asi jako dítěti učarovala, protože jsem se jí naučila a očividně si ji zapamatovala. Skrze barvy světelného spektra, které si člověk projektoval v hlavě, jste přišli až do své "pracovny", kde jste mohli libovolně nakládat se svými myšlenkami. Jako děcko jsem tam myslím nic moc nedělala, ale z pracovny jsem vždycky vybíhala na rozkvetlou pampeliškovou louku. A to mě moc bavilo.
Musela jsem asi nejdřív přivést na svět vlastní dítě, které vám většinu dřívějšího klidu (neúmyslně, samosebou) vezme, abych si na tenhle svůj dávný relaxační způsob vzpomněla. Navíc, druhé těhotenství uprostřed globální epidemie člověku na klidu taky moc nepřidá. A tak mi mysl milosrdně předhodila staré vzpomínky na to, jak ji zkrotit. Pokusím se vám tedy popsat, jak to vypadá v mém soukromém chrámu klidu. Pokud to budete zkoušet, ten váš ale bude dozajista jiného vzezření. Měl by vycházet z vašich vlastních oblíbených míst, předmětů, činností, zvuků i vůní. Teď vítejte v mé hlavě!
Když v noci cítím, že vnitřní neklid už nezvládám vědomě ani dechem, ocitnu se před starou kamennou zídkou. Je porostlá břečťanem a jsou v ní jedny jediné dřevěné obloukovité dveře. Projdu jimi. Slunce zrovna zapadá. Zhluboka dýchám. V představách i v realitě. Stojím na malém rajském dvoře, v jehož středu je jezírko s převislou břízou. Vlevo ve zdi se nachází klenuté podloubí, které je celé osazené kvetoucími i pralesními rostlinami. Hortenzie, růže, monstery a další zelené radosti se rozrůstají i do sousedních zdí. Jen před tou úplně vpravo je bylinkový záhon divoce prorostlý levandulí, měsíčkem, heřmánkem a jahodami. Vedle jezírka mám položenou svou milou jógamatku s úplňkem nad nočním lesem. Vždycky, když vejdu, bosky proběhnu travou plnou sedmikrásek, vpluju na jógamatku a začnu tvarovat tělo do svých oblíbených ásán.
Přední stěna dvora je z poloviny prosklená a po cvičení skrz ni vejdu do mého odpočinkového domku. Pravá část je pracovní, levá relaxační. Čas zde rozděluji dle aktuální únavy a potřeb. Někdy, to když byl celý den příliš hlučný a fyzicky náročný, zalezu rovnou vlevo. Pod stěnou plnou živých květin a mechů tam stojí velká bílá čistě povlečená postel, vedle níž je horká sprcha, oddělená paravánem s letícími ptáky. Pravá část domku je pak pracovní. V levém rohu stojí bílý stolek jen s notebookem, lampou, minizahrádkou a zápisníkem (takhle můj pracovní stůl ve skutečnosti totiž rozhodně nevypadá), vedle zve k rozvalení pohodlné petrolejové sofa s malým konferenčním stolkem s knihami a maličký koutek na přípravu kávy a čaje. Tady si, s tmavou florální tapetou za zády, můžu bádat, tvořit a vůbec uspokojovat za celý den nenaplněné intelektuální choutky.
A někdy se mi prostě jen chce projít domkem skrz jeho protější prosklenou stěnu na terasu. Ta vede přímo na pláž s drobnými oblinami a vysokou mořskou travou. Ne, překvapivě to není les. V něm teď naštěstí můžu trávit docela dost času i v realitě. Nejsou to ani hory, které miluju, ale mám je spojené s adrenalinem a dobrodružstvím. To, co moje duše očividně v takové chvíle potřebuje, je výhled na klidný, širý, ničím neomezený oceán. S šuměním vln a křičícími ptáky. Bez lidí, bez technologií, bez jakéhokoli rozptýlení. Jen bosé nohy v písku, omývané studenou vodou.
A víte co? Funguje to báječně. Málokdy skutečně dojdu až do vody, protože než si prohlédnu všechna oblíbená zákoutí své oázy, prostě se uklidním a usnu. Někdy se chvíli bavím tím, že si projektuju na různá místa různé druhy rostlin, jindy si designuju vnitřek domku. Obecně ale v tomhle prostoru vůbec nemyslím na skutečnost a na to, co mě zrovna žere a trýzní, to by mi prostě nepomohlo. Znám různé techniky vypořádávání se s různými emocemi a stresy pomocí jejich vizualizace, racionalizace a zapuzení, to se však snažím zvládat ve dne a vědomě. Na prahu noční temnoty to u mě nefunguje, potřebuji se odpojit, vypnout, obklopit se snem. Hýčkat se. Když už to většinou přes všechnu péči a práci nejde přes den, tak i tohle málo může být najednou strašně moc.
Pokud jste také duše neklidná, rozhodně doporučuju tenhle virtuální útěk alespoň vyzkoušet. Minimálně tvorba vašeho vlastního prostoru vás určitě bude bavit. Zvlášť teď, když ten skutečný svět se nám díky pandemii poměrně zcvrkl. Tak si ho zkuste rozšířit aspoň takhle. Možnosti máte nekonečné.
Za vizuální ztvárnění relaxační oázy mé mysli děkuju svému drahému Michalu Puhačovi, který se mnou bez mrknutí oka celý ten prostor detailně prošel, aniž by se zeptal, zda mi už trochu nehrabe.
