Obzor zrůžověl a hory se zahalily do modrého sametu. Zarostlá scenérie za rybníkem ubíhá do ztracena, zdánlivě nedotčená. Válí se v ní zimní opar a mně zalézá až pod kůži. Domů to mám už jen deset minut pěšky. Vdechuji ticho a krajina přede mnou objímá mé srdce. Pomalu, ale jistě se stávám její součástí.
Ještě před rokem by mě ani nenapadlo, že takovéto chvilky se brzy stanou součástí mé každodennosti. Po 13 letech v Praze a víc jak roce na mateřské uprostřed Vršovic na mě dopadla "urban depression" (psala jsem o ní tady) a já už nemohla špinavé a auty zahlcené okolí doslova ani cítit. Prostupovalo mě čiré zoufalství. Přitom cesta z bludného kruhu útěků do přírody a trápení se ve vršovických ulicích byla snazší, než jsme si vůbec mysleli. Tak za sebou máme první půlrok zpět v mých rodných jižních Čechách a je načase si trochu zanalyzovat, zda se to vyplatilo. A jelikož se změna nedotkla jen našich duší, ale i naší snahy o udržitelnější a bezodpadovější život (o naší cestě k němu víc tady), říkala jsem si, že by takové malé shrnutí plusů a mínusů mohlo být mnohým nerozhodným inspirací.
Takže, co nám přesun na jih dal a vzal?
1. ZPOMALENÍ
V Praze jsem v sobě měla neustálý pocit napětí, shonu a stresu. Že bych měla stíhat víc. Že bych měla být vždycky někde jinde, než zrovna jsem. Byť jsem trochu tušila, že by to mohlo být zapříčiněno vlivem ruchu a hluku husté dopravy v okolí našeho bydliště, přeci jen jsem měla obavu, jestli to není ve mně. Jestli si tohle nervydrásající stresové peklíčko netvořím sama. Ale ne. Konečně cítím, že jsem přesně tam, kde mám být. Fakt se mi ulevilo.
Návraty z dlouhých procházek jsou tu prodchnuté vnitřním klidem a já mám najednou pocit, že jsem tak nějak správně. Konečně jsem se naučila užívat si i ty zdánlivě nudné chvíle mateřské, kdy jen pozorujeme ploštice, řeku, led na rybníce, nebo si v deštivém odpoledni pod dekou čteme. Pracovních projektů mám sice pořád dost, ale daleko lépe teď vnímám, kdy je to skutečně urgentní a kdy to počká. A taky kdy říct jasné ne. Všechno se zpomalilo (a není to tou zpropadenou covidovou situací, tu jsme na jaře zažili i v Praze). Čas plyne nějak jemněji a já ho mnohem intenzivněji vnímám v přítomnosti. Prostě někdy jen tak jsem a zírám. Je tohle to opěvované #slowliving a #mindfullness? Je to dobrý.
2. VOLNÝ ŽIVOT V KRAJINĚ
Ach, jak mi ve městě chyběly volné obzory! Může se to zdát jako banalita, ale volný rozhled do krajiny je fakt mocná věc. Připadá mi, že tak nějak přispívá k většímu pocitu svobody. Zatímco obklopena vysokými budovami a silnicemi jsem se cítila jako zvíře v kleci, v městečku uprostřed lesů a vod, kde skoro z každého místa vidíte kopce a rybníky, se cítím volná. Když chceme na procházku do lesa, nemusíme nikam hodinu jet. Prostě se sebereme a jdeme do lesa. Malá skřítěnka tuhle svobodu ohmatávat a zkoumat, co jí napadne (bez rizika žloutenky, přejetí autem a neustálého maminčina "nesahat!") ocenila také.
Každé ráno a každý večer pozorujeme z okna i z okolí nálady počasí na protějších kopcích. Fascinuje mě, jak každý západ slunce má úplně jiné odstíny! Jak rychle se dokáže přivalit mlha hustá jak mlíko a jak dlouho dokáže v krajině ležet. A ta pohádková zima, kterou tu aktuálně vykouzlily závěje sněhu! Stačí vyběhnout na kopec do lesoparku a člověk má pocit, že je na horách.
Je to asi moje archeologická deformace, ale někdy si představuju, že jsem pračlověk a snažím se z jemných barevných a mlžných nuancí a nálad okolní krajiny vyčíst, jak bude. Vnímám, jak jsem zase její součástí a ona je součástí mě. A pokaždé, když zírám nahoře v parku na vyhlídce na Blanský les, naplní mě to hlubokým pocitem štěstí. Takovou tou úplně prostou, esenciální radosti bytí.
3. A VZDUCH ZASE VONÍ
Tenhle aspekt pochopí asi jen jedinci s citlivým nosíkem. Za ty roky ve velkoměstě jsem málem zapomněla, jaké je to ráno vstát, otevřít okno a cítit, no, prostě ráno. Nebo podzim. Nebo mrazivý večer. Všechny venkovní čichové zážitky jsem měla v posledních letech spojené spíš s volnočasovými výpravami do přírody, zatímco všednodenní realita smrděla pořád stejně. Smogem a betonem, případně odpadky vysypanými za domem. Na konci listopadu jsem v jeden chladný večer vyšla na terasu a málem jsem omdlela blahem. Vzduch voněl jako ledovcová laguna Jökulsárlón! Kombinace vůně čerstvě vypraného prádla, horského vzduchu a ledu byla něco, co mě před lety na Islandu úplně odpálilo a co jsem nedoufala, že ještě někdy ucítím. A ono jo, v rodných jižních Čechách!
Prostřednictvím čichu totiž odmala vnímám různé atmosféry různých denních i ročních dob i různého počasí. a často mi to evokuje různé zážitky z dětství i dospívání. Těžko se to popisuje. Myslím, že to souvisí s mou synestezií (např. dny v týdnu, písmena i čísla pro mě mají každé svou vlastní barvu - třeba pondělí je bílé, F je zelené, pětka je červená,...). Takže i čichové vjemy jsou pro mě důležitou součástí mého životního prostředí.
4. BLÍZKOST ZDROJŮ
A tady už se dostáváme k té udržitelnosti. Bydlet mimo velkoměsto znamená mít čisté zdroje na dosah. Ne že by se v Praze nedalo najít spoustu zajímavého ovoce a bylinek ke sběru. Ale většinou to bohužel nejsou místa, kde má šanci vyrůst cokoli smogem nebo psí močí nedotčeného. Takže tady už máme objevená blizoučká místa na sběr malin, ostružin, šípků, borůvek, hub, kopřiv, špendlíků a lípy. A na jaře budeme objevovat spoty na všechny ty další čerstvé zelenosti. Rajčata a bylinky si každoročně pěstuju na balkoně (tady jsme měli štěstí na extra velký), a letos jsme k tomu dostali úžasnou nabídku od kamarádky, která se přestěhovala kousek od nás. Můžu osadit jedlými poklady kus jejich zahrádky. Těším se na to jak malá! K úplné soběstačnosti, o které si zatím jen sním, máme samozřejmě ještě celkem daleko, ale každý krok se počítá, ne?
5. INSPIRACE A MOTIVACE K TVORBĚ
A právě všechny ty přírodniny na dosah mě nesmírně motivují je zužitkovávat. A to nejen jedlé, ale i ty prosté lesní, dekorativní. Nevím, jestli to je volání pravěkých sběračských genů, ale snad krom zimy máme oba s Myšákem neustálé nutkání si zvenčí přinášet všechno možné od divokých bylinek přes okrasné větve až po zaječí bobky na experiment s pravěkým lepidlem (ano, fakt je sbíral, když jsme před pár lety trávili líbánky v povltavských lesích). Musím říct, že právě tahle lokální každodenní dostupnost přírodnin mě hrozně nakopla novou inspirací i chutí rozvíjet své diy zero waste aktivity jako je výroba kosmetiky, domácí drogerie, vázání kytek (díky za možnost spolupráce Kytky za humny!) či zkoumání kouzla bylin.
Ostatně bylinky a kořeny jejich využití v dávné minulosti jsou jedním z projektů, který jako křehkou pavučinku už nějakou dobu spřádám v hlavě. Na výslednou podobu si ale budete muset, vzhledem k našemu očekávanému druhému přírůstku, ještě chvíli počkat. Co však vypadá slibně je náš plán na tvorbu obrazů z přírodnin. A protože se ráda o zážitky s přírodou dělím, můžete se na jaře těšit i na videa, kde vám ten jihočeský zelený rozpuk ukážu pěkně zblízka. A velmi přírodní a udržitelné bude letos i téma sedmého ročníku veliké living history akce Krumbenowe, kterou pomalu začínáme připravovat na září.
6. NEJISTOTA
Ale abych jen neadorovala. Všechno má své stinné stránky. Třeba ty pracovní. Myšák šel do naprosté nejistoty, a měl z toho dost vítr. Ale protože to je grafik šikovná, podařilo se mu vybalancovat na dálku svou dlouholetou práci v pražském nakladatelství i zajímavé volnočasové zakázky. Horší to bude se mnou. O archeologicko-lektorskou a edukační práci nemám naštěstí nouzi ani teď v karanténních časech (díky, světe online meetingů a platforem!) a projekty jsou čím dál tím zajímavější, ovšem na své full-time místo v Ústavu archeologické památkové péče středních Čech se vzhledem k vzdálenosti po mateřské vrátit nemohu. Takže netuším, čím a kde se za pár let budu živit. Což mě, holku zvyklou všechno plánovat, malounko stresuje. Podobné je to s vlastním bydlením, které se nám zatím vyřešit nepodařilo. Ale co, trápit se budoucností není řešení. Nějak bylo, nějak bude. Ostatně, kdo má dneska jistotu?
7. STESK PO KAMARÁDECH A STARÝCH PROŽITCÍCH
Co mi tady opravdu chybí, jsou bytosti, s kterými jsem poslední roky zažila tolik. Několik nesmírně blízkých kamarádek a kamarádů mi tu nenahradí ani hromada zpráv na messengeru, které si vyměňujeme. Bylo skvělé vrátit se do naší gymplácké party, která je téměř celá usídlená na jihu, a být blízko rodičům, ale přeci jen pražská (S)síť ve mně taky zakořenila hluboko. A tak se učím přijmout, že prostě jedna kapitola skončila, aby mohla začít jiná. Nejde mít v životě všechno.
Někdy mi připadá neuvěřitelné, že jsme to fakt udělali. Loni touhle dobou jsme ještě ani netušili, kam nás vody Vltavy zanesou. Ale jsem za ten ztřeštěný a vlastně geniální nápad vděčná. Někdy je třeba vrhnout se do proudu a nechat se unášet. Nebát se změny, nechat se jí spláchnout a vynořit se z ní očištění od starých nánosů. Poslechnout volání kořenů. Teď už jen čekat, jaký svěží vítr nám do těch jihočeských vod přinese jaro. Ono vlastně bude stačit, když to nebude taková vichřice, jako loni...
Veškeré foto ©Srdce v lese
