Přiznejme si to. Naše společnost je závislá na obalech. Jsme jimi obklopeni. Neumíme bez nich žít. Bez věcí, které někdo navrhuje, vyrábí, převáží a plní, abychom je my koupili a doma vyhodili. Běžná praxe. Ale není to celé trochu absurdní? Vždyť jen v ČR se za rok 2018 vyprodukovalo 37 785 tun odpadu. Co by tomu asi řekl takový pračlověk?
Asi je na čase, když už s vámi sdílím naši cestu za udržitelnou domácností, abych vám taky napsala, jak jsem k tomuhle snu přišla a k čemu mi to je. A jestli to není spíš noční můra. Se zero waste hnutím jsem se začala seznamovat chvíli poté, co jsem kvůli otravně vysušené pleti a vlasům přešla na přírodní kosmetiku. Řekla bych tak čtyři roky zpátky. Čím víc jsem studovala složení na obalech, tím víc jsem si jich vůbec začala všímat. Nesourodá vizuální změť na všemožných krémech, odličovačích, sprchových gelech a tělových mlékách mě najednou bila do očí.
Najednou mi to všechno zaklaplo. Když to šlo tolik tisíc let, proč by to nešlo teď?
A pak jsem objevila a s údivem jedním dechem přečetla proslavenou knihu bezodpadové kněžky Bei Johnson. Najednou mi to všechno zaklaplo. Když to šlo tolik tisíc let, proč by to nešlo teď? Zvlášť když přibývá lidí a firem, které si obalový problém uvědomují a snaží se s ním bojovat. Nikdo nás nenutí kupovat a vyhazovat. Je to jen na nás.
Ne že by tedy odpady jednou nemohly být cenné. Jako archeoložka jsem se naučila číst informace v podstatě z odpadu, jen mnohonásobně staršího. Nad některými “odpadky” v archeologii jásáme. Ale zároveň si uvědomujeme tu, v tomto případě obdivuhodnou dlouhověkost různorodých materiálů. Kamenné nálezy - miliony let stále s námi, keramika - přes sedm tisíc let, bronz - čtyři tisíce let, železo - skoro tři tisíce let, sklo - přes tři tisíce let mezi námi. A ještě dlouho zůstanou. Jenže tyhle materiály jsou jen zlomkem toho, co naši prapředci používali. Množství běžných předmětů denní potřeby totiž bylo vyrobeno ze dřeva a rostlinných materiálů jako je lýko, len, konopí, kopřivy, vlna nebo nepálená hlína. A takové materiály se rychle co? Rozpadají. V archeologickém kontextu (mluvím teď o prostoru střední Evropy) je to vždycky velká sláva, když se nějaká taková stará “organika” objeví.
A teď se schválně rozhlédněte kolem sebe. Co vidíte? Kromě různých směsí kovů, skla, betonu a dřeva je to z velké části plast. Viditelný i skrytý. Polyetylen, polypropylen, PVC, polystyren, polyuretan, PET, to jsou nejčastější plastové materiály. Houbička na nádobí, kryt mobilu, koberec, mikina, láhev na pití, obal od šamponu, tuba od krému, kelímek od kafe, pytlík od těstovin, to všechno by třeba za tisíc let mohly být moc zajímavé informace pro budoucí archeology. Kdyby jich ovšem nebylo tolik. Obávám se, že v historických pramenech, které zanecháváme, by se, možná doslova, utopili. Protože zatímco po našich předcích z předchozích tisíciletí toho v podstatě tolik nezbylo, a ještě to většinou označujeme za kulturní památky, po nás jen za posledních 70 let od začátku masové výroby plastových výrobků zbývá tolik, že si s tím už nevíme rady. A dalších zhruba 300 milionů tun ročně přibude, přičemž velká část z toho jsou obalové produkty.
Ale jistě, není to jen o plastech a obalech. Mým koníčkem je už roky living history, tedy (re)konstruování minulosti na základě historických pramenů na vlastní kůži. Takže mám určitou představu, jaké možnosti spotřeby měli a neměli lidé kdysi, vlastně na mnoha místech až donedávna. Pojďme si udělat takové malé, čistě hypotetické historické srovnávací okénko.
Žena z mladší doby železné, střední třída, 300 př. n. l.
Žije v menší vesnici ve středních Čechách v roubeném domku s mužem a třemi dětmi. Obléká střídavě několik lněných tunik, dvoje vlněné šaty, vlněný plášť, pár lněných šátků a vlastnoručně tkané opasky, umí si doplňky obarvit pomocí barvířské lázně z rostlin. Kožené botky jí i dětem pravidelně podráží její muž, který je ševcem. Poškozené oblečení zašívá, sešívá a přešívá (pokud vás zajímá recyklace textilu v pravěku a středověku, tak šup sem). Šaty si spíná dvěma jednoduchými železnými sponami, které si vezme i do hrobu. Chovají krávu a pár slepic, za domem mají malou zahrádku, výpěstky a živočišné produkty zase směňují za jiné potraviny. Jídlo uchovávají v keramických zásobnicích, dřevěných nádobkách a ošatkách. Kuchyňský odpad, kterého zas tolik není, protože sníst se dá leccos, hází slepicím nebo sousedovic prasatům. Nenávratně rozbité věci hází prostě do odpadní jámy a víc to neřeší. Když je potřeba, pečuje a hojí kůži sádlem s bylinkami, případně masti vyměňuje se zkušenou vesnickou bylinkářkou. Děti mají hračky ze dřeva, slámy a vlny, oblečení po sobě dědí a vyměňují se sousedy. Ale pozor, není to skromnost volbou ani žádný ekoráj. Sestřenici, která se vdala do sousední vsi za bohatého obchodníka a může si dovolit množství bronzových šperků, jemné látky a vonné oleje od římských kupců, závidí. Kdyby mohla, měla by to také.
Garbologie stojí na pomezí recentní archeologie, sociologie a přírodních věd, a zabývá se právě studiem domovních odpadů a jejich informačním potenciálem.
Žena současná, střední třída, 2020
Zde můžeme pro představu nahlédnout do nákupních košíků v supermarketech, do prodejen obchodních řetězců nebo na sociální sítě a tzv. hauly módních blogerek. Nebo taky na skládky. Přes 25 sezónních a půlsezónních kolekcí levných nekvalitních polyesterových hadříků (všimli jste si, jak strašně se v tom člověk potí?), regály plné laciné chemií nabušené kosmetiky a drogerie, obchody s “trendy” sezónními cetkami do domácnosti, lesklé drahé magazíny plné reklamy na “nezbytnosti”, jednorázové tampony, jednorázové pleny (věděli jste, že dítě na jednorázovkách vyprodukuje za dva roky téměř tunu odpadu jen na této použij-a-vyhoď vychytávce?), jednorázové utěrky, jednorázové pytlíky,.... To jsou lákadla a rádoby usnadnění hektického života, kterým nejedna moderní žena neodolá. Ale už se neptá, jestli někde seženeme taky jednorázovou planetu.
JSME TO, CO VYHAZUJEME
Na druhou stranu, tak jako v archeologii, i z dnešního odpadu bychom o takové ženě vyčetli mnoho informací. Možná víc, než by jí bylo příjemné. Od sociální vrstvy přes velikost spodního prádla až po oblíbenou značku menstruačních pomůcek. Na poli téhle jemné odpadkové prácičky se dokonce vyvinula odborná disciplína zvaná garbologie, která se z domovské Arizonské univerzity od 70. let rozšířila po celém světě. Stojí na pomezí recentní archeologie, sociologie a přírodních věd, a zabývá se právě studiem domovních odpadů a jejich informačním potenciálem. Pilotní Tucson Garbage Project od roku 1973 zkoumal na více jak 14 tunách odpadků mimo jiné odpadní chování obyvatel v době ekonomické krize (stejně jako u letošní první vlny koronakrize se ukázalo, že lidé se snaží předzásobit a pak vyhazují) nebo také rozklad jednotlivých materiálů na skládce. Nebo co odpad dokáže prozradit o jednotlivých domácnostech a jejích členech. Jak trefně o projektu informoval New York Times: Jsme to, co vyhazujeme. Krom toho, že tento projekt po vyhodnocení v roce 1992 přinesl mnoho podstatných metodologických zjištění pro samotnou archeologii, už tehdy jeho autoři se zdviženým prstem hovořili o tom, že bychom se měli naučit snižovat množství odpadu a snažit se ho více recyklovat.
Každý občan EU vyhodí ročně jen ve formě obalů průměrně 173 kg.
Tak fajn, teď víme, že to víme už půl století. Ale podle všeho si z toho zatím nikdo moc nedělá. Jinak by čísla mluvila jinak. Ponořme se tedy do dat, které nám pro doby minulé schází. Podle letošní zprávy hnutí Zero Waste Europe vyhodí každý občan EU jen ve formě obalů průměrně 173 kg. Zkuste si to schválně vynásobit počtem lidí. Českou odpadovou situaci pak můžeme prozkoumat důkladněji. Podle oficiálních zpráv Ministerstva životního prostředí bylo v roce 2018 v České republice vyprodukováno 37,8 mil. tun všech odpadů, z toho 1,8 mil. tun činily nebezpečné odpady. V číslech jsou započítány i odpady, které se dále třídí, zpracovávají, nebo pálí. A také odpad komunální, tedy to, co všichni vyhazujeme do popelnice, včetně jídla, bohužel. Komunálního odpadu bylo za rok 2018 5,8 milionu tun, tedy v průměru 544 kg/obyvatele. A z něj celých 46% skončilo na skládkách, kde se rozhodně jen tak nevstřebá. Podíváme-li se na statistiku za poslední dekádu, vidíme jistou vzestupnou tendenci.
Ne že by se státy nesnažily s tím něco dělat. Celosvětově je waste management v kurzu. V evropském Operačním programu Životní prostředí existují Plány odpadového hospodářství ČR pro roky 2003-2014 a 2015-2024. Zabývají se jak snižováním komunálního odpadu, tak rozvojem třídění a kompostování, a to na mnoha úrovních, od podpory ekonomické a dotační až po osvětovou, regionálně i celostátně. Dle závěrů posledního hodnocení z roku 2019 projekty podpořené z OP ŽP zaměřené na předcházení vzniku odpadů do určité míry přispívají ke snižování produkce směsného komunálního odpadu a skládkování odpadů s obsahem biologicky rozložitelného komunitního odpadu. Povšimněme si spojení “do určité míry”. Takové programy prostě nejsou spásné, protože shora to jde vždycky pomalu. Začít musí každý sám u sebe.
No a tak jsme začali. Ale nebyly to jen historicko-statistické argumenty, co mě vedlo k přehodnocení životního stylu. Zdravý přístup k planetě i vlastnímu tělu je taky pádný argument pro to přemýšlet o tom, jak člověk žije. Jo, a vlastně i šetrný přístup k vlastní peněžence.
JAK TO TEDY DĚLÁME?
Především low cost. Takže, žádné nakupování “zelených” nezbytností, žádné utrácení za módní vychytávky, které nepotřebujeme. Greenwashing se stal novou marketingovou mantrou a jako bájná Skylla a Charybda dohromady stahuje neznalé do víru rádobyekologického utrácení. Od toho dokáže poutníky za udržitelností odradit nejen znalost problematiky, ale taky minimalismus a právě historie. Hledání postupů a přístupů jednoduše a postaru je navíc dobrým hnacím motorem kreativity.
Nedokonalost je taky důležitým bodem naší cesty. Zpočátku mě braly divoké ambice dostat se na skutečný odpadový zero-level. Ale můj muž a posléze i narození malé slečny mě přesvědčili, že jedna zavařovací sklenice odpadu ročně po vzoru Bei Johnson opravdu není tím správným cílem, za kterým se v životě hnát. A je to tak mnohem lepší. Protože když to člověk nehrotí, baví ho to mnohem víc a má pak skutečně čas i na ten život. Jinak by se z takové honby za dokonalou udržitelností mohla skutečně rychle stát noční můra.
Je to vlastně takový systém a stálý koloběh činností, který nemá smysl zkoušet zavádět naráz.
A protože detailní rozbor naší méněodpadové domácnosti by byl po předchozím teoretickém ántré úmorný, zatím spíš jen představím okruhy, ve kterých o udržitelné domácnosti přemýšlím a kde nám to činí potíže:
Kuchyně a vaření
Tady těch potíží vidím asi úplně nejvíc. Až na výjimky jako je kečup (moje guilty pleasure!) a čokoláda kupujeme základní nezpracované potraviny, a velkou část surovin se snažíme nakupovat bezobalově a hlavně lokálně. V Praze jsme měli nejblíž Bezobalu a Nebaleno, tady to je budějovické Buďbez a Trvalé pytliště, na čaje je prima Oxalis (normálně dávají do vlastních nádob, ale teď kvůli epidemii nechtějí) a Bylinky Naturius a mléko, vejce, zeleninu a ovoce bereme z části přes Scuk nebo klasicky v supermarketu. Jenže když je zrovna mrkev jen ve vaničce, tak prostě mrkev nemáme. U potravin, kde se to dá dělat i “bez”, už prostě nechci podporovat tohle pytlíkování a hromadění zbytečných obalů. Výběrem potravin i na základě obalu se nám podařilo vynášení košů výrazně snížit. Velká pomoc s úbytkem odpadu jsou i žížaly, naše nejmladší členky domácnosti, které už pár měsíců rozkrmujeme. A hnědé popelnice! Od té doby, co třídíme i bioodpad, tak do směsi skoro nemáme co vynášet.
Jenže jelikož nejsme (a s malým dítětem zatím ani nechceme být) vegani, vyhnout se obalům u tvarohů, zakysané smetany nebo některých sýrů je dost nereálné. Ne že by vaničky od ricotty nebyly skvělým cestovním obalem na dětské svačinky a zamražování polévek! Ale stejně, pokaždé, když vynášíme koš s těmi plastovými vaničkami, které se prostě nedají znovu využít, mě to štve. Takže pokud máte nějaké tipy, co s tím, sem s nimi!
Jinak klasiku jako domácí jogurt z mléka ve vratných lahvích, kváskový chleba, domácí sušené ovoce a houby, kvašenou zeleninu, klíčení a pěstování bylin a všechny možné sběry a využívání přírodních zdrojů už beru jako takovou celkem příjemnou rutinu. Ale ještě že jsme na ni dva.
Kosmetika a hygiena
Tohle je má nejoblíbenější sekce zero waste života. Za poslední roky jsem to omezila na minimum. Tuhé mýdlo, tuhý šampon, rostlinný olej na odlíčení očí, růžová voda na pleť, DIY octový oplach na vlasy, DIY šlehané tělové máslo nebo na střídačku tuhý balzám, DIY balzám na rty. Všechno poctivě bezobalové (moje recepty najdete tu). Jediný balený si kupuji deodorant v kartonu nebo ve skle (dle sezóny) a pleťový krém. Protože to je skutečně vyšší dívčí a k rozhození mé obličejové citlivky stačí málo, takže to vlastními experimenty radši netestuju. A pak řasenka, tužka na obočí a na oči a korektor. Toť vše a bohatě to stačí. Nutno říct, že co jsem vypustila všechny laky na nehty, tužidla, mejkapy, pudry, masky, pleťové vody a chemické krémy, vypadají moje vlasy, nehty i pleť líp než v 25.
V hlavě mám taky plán na článek o problematice menstruace v minulosti. Protože nějak to ženský musely řešit i bez vložek a tampónů, že. Každopádně dnes je široký výběr i takových pomůcek, které nezatíží planetu ani kapsu. Já nedám dopustit na menstruační kalíšek, někdo si zas chválí menstruační kalhotky, houbičky nebo masterclass pokročilost volné menstruace. Ale celé téhle škatulce zero waste kosmetiky a hygienických pomůcek se ještě brzy podívám na zoubek blíž, a to včetně vědeckých dat a zajímavých odkazů.
Čistící prostředky a praní
Tady se nám taky celkem daří. Vystačím si většinou se dvěma surovinama, a to je jedlá soda a kyselina citronová. Oboje seženete bezobalově za pár kaček a dostanete z toho spoustu muziky. Od čističe na vanu až po WC tablety, tahle dvojka si poradí se vším, a jako bonus neuškodí ani jedné rybičce. Prima je taky octový čistič (prodává se stáčený nebo si ho můžete vyrobit), případně čistý líh (jé, jak ten umí kouzlit v různých přírodních osvěžovačích a repelentech). Co se týče praní, na bitevním poli se skvrnama nedám dopustit na žlučové mýdlo. Jinak se dají sehnat stáčené prací gely (na praní plen však nedostačující), nebo si můžete sami vyrábět mýdlový sliz nebo prací směs ze strouhaného mýdla, prací sody a perkarbonátu. K tomu se v brzké době chystám, ale z časových důvodů jsme teď u Jelena. Sice není stoproeko, ale aspoň je český a v papírové krabici, kterou využijeme na tu sodu. Každopádně ať už máte děti nebo ne, netoxická domácnost je něco, co vám i přírodě jedině prospěje.
Péče o mrně Uf, to by bylo fakt na dlouho. Za ty dva roky, co máme malou skřítěnku, jsem se toho naučila docela dost. A tak o všech zerowaste krémíčkách, látkových plínách, perlanech, svačinkách, oblečcích a hračkách zas někdy příště. Článek s poznámkou “mothers only”. Jinak se unudíte k smrti.
Šatník
Jako archeoložka se zájmem o pravěký textil a jeho rekonstrukci jsem se naučila (velmi nedokonale a na základní úrovni) příst, tkát, šít a barvit oblečení (o tom vám někdy taky podrobně napíšu, protože barvířství, to je láska!). Od té doby vnímám každý kousek oblečení jako dar. Dar toho, že ho nemusím vyrábět ručně. A právě proto jsem si ho začala mnohem víc vážit, přestala jsem téměř nakupovat v řetězcích (oukej, až na spodní prádlo a ponožky), a začala se o své oblečení lépe starat. Protřídit šatník, nenošené prodat nebo darovat a začít budovat minimalistický, ale skutečně využitelný šatník, to byl můj nejlepší oděvní nápad posledních let. Teď, když něco sháním, projedu skvělou bazarovou platformu Vinted, když je čas, kouknu do sekáčů, a pak na eshopy malých českých značek. Divili byste se, že mnoho z nich se cenově neliší od fast fashion kousků z Háemka nebo Orsaye, a při troše štěstí je ve skvělém stavu seženete i na Vinted za nižší cenu. A které značky jsem si oblíbila? Mou milovanou kombinací na mateřské jsou dvoje legíny Young Primitive a dvoje šaty Jako máma. K tomu pár bazarových svetříků a šatů a džíska po jedné patnáctileté slečně, jeden vlastnoručně šitý kardigan, dvoje šaty, sukně a čelenky stejného původu, pár starších kousků a boží celoroční softshellový kabát Black Mountain. S tím si vystačím tak nějak už dva roky, pořád a všude. Kvalitní kousky totiž vydrží spoustu let, a je tak úlevné neřešit co půl roku shánění nových hadříků.
Energie a voda
Snižování odpadu ale není jen o obalech a hmotě. Jde o celkový přístup k naší ekologické stopě, kterou po sobě zanecháváme. Velký dopad má i naše energetická spotřeba, kterou si často ani neuvědomujeme. A tak čím jsme starší, tím víc se na to snažíme myslet. Místo sušičky teď prádlo suším skoro pořád na sušáku, večer svítíme jen nejnutnějšími lampičkami nebo LED žárovkama, vařím často jednoplotýnková jídla, a po přestěhování se do městečka mezi lesy konečně nemusíme jezdit často a dlouho autem, o to víc couráme pěšky. A pokud nejste v nájmu nebo máte možnost to ovlivnit, dá se zvolit i ekologičtější dodavatel energií.
Tímhle směrem se můžete vydat dokonce i ve spoření peněz. Věděli jste, že udržitelně se dá i investovat? K tomu vám spoustu rad poskytne autorka blogu Za lepší život Pavla Wernerová a její nový ebook o udržitelném investování.
Šetříme mnohem víc i s vodou, od slévání dětské vaničky do kýble na splachování přes společné sprchování (skvělá příležitost na večerní partnerský pokec!) až po zalévání kytek nedopitými hrnečky. Ale teda naučit malou slečnu mýt si ruce a zuby bez neustálého pouštění vody, to bude ještě boj. A vůbec, mnoho takových drobností člověk objevuje postupně, a je fajn, si zkušenosti a tipy vyměňovat třeba s rodiči nebo kamarády, kteří mnohdy vykoumali zas něco úplně jiného.
Toliko k základnímu kameni naší cesty za udržitelností. Její velká část ještě leží před námi, ale nás to baví. Dává to žití v existenciálně rozháraném 21. století takový zřetelnější smysl, a šířit takové myšlenky dál mě jako lektorku s dlouholetou praxí velmi těší. Ptáte se, jestli celý tenhle koncept není až moc velký žrout času? Při správné sebeorganizaci rozhodně ne tolik, jak by se mohlo zdát. Jako nezastavím se, to je fakt. Ale ten pocit, z netoxického a zdravého přístupu k vlastnímu tělu, dítěti i planetě, ten mi tu námahu vynahradí. Joo, a taky ta estetika domova, když se vám všude neválejí nějaké načaté pomačkané pestrobarevné obaly, ta je taky někde jinde. Každopádně doporučuju jít na to postupně a vůbec se nesnažit o dokonalost. Je to vlastně takový systém a stálý koloběh činností, který nemá smysl zkoušet zavádět naráz. To by se jeden...zbláznil.
